Podmenu:



Mnišská komunita

Místo samoty v životě

Shromáždění komunity ráno v kapituleKaždý z nás bude jednou muset sám projít branou smrti, bez doprovodu.  Samotný člověk pak také stane před soudem Božím.  Tomu se nelze vyhnout, i když by to mnozí tak rádi.  Jiní lidé by zase chtěli co nejdříve zemřít a dojít blaženosti, ale bojí se smrti a s Božím soudem počítat nechtějí.  Tato naprostá nahota na konci života je i podkladem pro existenci mnišství.  Mnich totiž přijímá za svůj život, kdy bude sám jako v hodině smrti, kdy bude už v průběhu tohoto života stát nahý před Bohem.   Úplná samota je vlastně nemožná.  Bůh člověka stvořil jako tvora společenského, který touží žít ve vztazích, který touží milovat a být milován. Na druhé straně každý z lidí má různě velkou potřebu soukromí a samoty.  V ní člověk nachází sama sebe a často i obnovuje.  Tato samota ale není naprostá - uchylujeme se do ústraní a jsme dočasně zbaveni přítomnosti lidí, případně zvířat. Ale svět duchů je nám přítomen neustále.  To znamená, že Bůh je nám stále nablízku, a my jen právě v té samotě lze schopni rozpoznat a přijmout.  Je nutno podotknout, že v naší blízkosti jsou nicméně i duchové, kteří jsou v roztržce s Bohem a snaží se nás k tomu také strhnout.  Jinými slovy okolo nás je neustále mnoho duchů, ale jen jeden je Duch Boží.  K tomu, abychom toto rozeznali a využili, se musíme dosti snažit, aby tak naše samota byla plodná a občerstvující.  Po schodech k nočnímu odpočinku na konci dneTo bude tehdy, když navážeme či obnovíme a utužíme vztah s Božím duchem - pak se nám dostane pokoje a útěch, které jinak u lidí nenajdeme.  Jen z Boha lze totiž čerpat posilu neomezeně, protože Bůh je nekonečný, zatímco pokud se pověsíme na lidi kolem nás, tak je jednou vyčerpáme a sami budeme také nenaplnění a nespokojení.  Zbývá dodat, že existuje samota neplodná, kdy jde o opuštěnost a frustraci a člověk se užírá - protože nevidí, že by byl milován.  Tak tomu bývá, když buduje své vztahy jen pod vlivem a vůči duchům, kteří nejsou od Boha.  Díky takovému přístupu k sobě a k Bohu existuje samota, která je naprostá a která pak trvá navěky.  Říká se jí peklo.  Člověk je sice mezi jinými tvory, ale cítí se strašně sám a k ničemu.  Totální samota je tedy špatná.

K plodné samotě bývá ovšem dlouhá cesta.  Člověk k ní musí dozrát, poznat a vycvičit sám sebe, očistit se a obnovit vnitřní jednotu. To je celoživotní úkol.  Na začátku této cesty k Bohu je horlivost, na konci patření na Boha.  Pokud člověk nehodlá kráčet po své cestě moudře a využívat Boží pomoc, tak se z něho stane místo poustevníka, mnicha jeho opak: samotář, mrzout a sobec.  Jako pomoc dal Kristus svým následovníkům na takovou cestu k Němu Církev.  Církev není cíl, ale pomocnice a prostřednice.  Člověk, který nechce využít její pomoci, je pošetilý, a velmi riskuje, že k Bohu nikdy nedojde.  Pro mnicha je tedy nejjistější cestou k Bohu život v mnišské komunitě.  V ní jeden druhého obrušuje k Boží podobě jako kámen do stavby nebeského Jeruzaléma.  Jen opracované kameny totiž sednou na své místo do Boží stavby.

Společný život

Procesí komunity v křížové chodběLáska je základním zákonem Církve. Proto mají členové Cisterciáckého řádu obzvláště usilovat o růst v lásce k Bohu a bližnímu a posuzovat vše ve světle této lásky. Jako Kristovi učedníci ohlašují mniši světu radostnou zvěst oné naplňující lásky, kterou se nechávají zcela přetvářet. Jsou zavázáni vydávat o této lásce před světem svědectví. Znamením této lásky, kterou Ježíš Kristus sděluje v evangeliu a ve svátostech, je bratrská láska, jež je zcela nesena duchem víry a zároveň je lidská.

Soudobé církevní právo uvádí jako evangelní ctností, v nichž mají vynikat v Církvi řeholníci, klasicky chudobu (nelpění na věcech a lidech), čistotu (duše) a poslušnost (Duchu svatému) také neméně důležitý bratrský život.  Svým bratrským společenstvím totiž řeholníci ukazují reálnost všeobsáhlého smíření v Kristu.  Mimo toto bratrské společenství charakterizuje klášterní život ještě "correctio fraterna/paterna" - tedy bratrské či otcovské korigování života.  Místo klášterů v Církvi tedy nespočívá jen v praktikování ctnostného života osobně, ale také má klášter být takovou Církví v malém, a tak má být mlčky bez přestávky podnětem a jiskrou pro ostatní křesťany.  Takové společenství je zčásti plodem našeho snažení o svornost, ale také plodem Boží pomoci plynoucí ze zalíbení v tomto díle. Bůh sám je uvnitř společenství, a proto jej dobré společenství jeho věrných spolu s Kristem v čele nesmírně oslavuje a velebí.

Komunita v únoru v rajské zahraděDnes je ve všech klášterech v Evropě nouzový stav.  Výjimky v nemnoha klášterch k lepšímu jsou možné jen díky dorostu zdaleka, často z celého světa.  Dnes mladí lidé sami do kláštera nevstupují.  Je třeba je k tomu vychovat.  Přesto tomu má ve všech klášterech vládnout duch věrnosti řeholi a ideálům, který umožní pružně vracet k původním ideálům a obyčejům, jakmile se jen v něčem situace zlepší.  Jde tedy o to nezamrznout v těžkých situacích, ale využívat všechny oprávněné možnosti a z mála vyzískat co nejvíce.  Právě dnešním řeholníkům je více než kdy v historii uložen úkol co nejefektivněji hospodařit se svěřenými hřivnami a svůj čas neproplakat či neprolelkovat.

Společenství nelze idealizovat, protože ono není cílem, nýbrž jen prostředkem a pomocníkem.  V poslední době se někdy projevuje výstřelek kladoucí bratskou lásku na první místo.  Bratrská láska je však jen jedním z projevů jediné skutečné lásky Boha.  Na prvním místě mnišského života je tedy vztah k Bohu a Boží láska (charitas) a z ní plyne odpovídající láska ke všemu stvoření.  K takovému milování Boha má ostatně dospět každý křesťan, tedy například i manžel.  Cílem tohoto života na zemi je naučit se milovat a jen cesty a prostředky jsou rozdílné, jak jej Bůh pro každého originálně připravil.  

"Sláva otci" při modlitbě před jídlemEvangelium od nás žádá, abychom byli jako děti, a apoštol Pavel nás nabádá, abychom jednali už ne jako dítě, ale jako muž.  Jak tomu máme rozumět?  Vůči Bohu máme být otevření jako děti, máme se o něj opírat, ale vůči svým bližním máme být jako dospělí, o které se naopak oni mohou opřít.  Klášter je tedy určen k tomu, aby co nejvíce omezoval nebezpečí stát se samorostem a starým mládencem a na druhou stranu aby jak umožnil člověku rozvinout své schopnosti a snahu tak i zajistil bezpečnější prostředí pro duchovní život a pokroky v něm.  Jak ta preventivní tak i podpůrná funkce neznamená nic jiného než člověka vést co nejpříměji a nejjistěji k plné odevzdanosti Kristu a podle Jeho vzoru schopnosti dokonale milovat.

Klausura

Práce v zahraděKlauzura mnichů umožňuje jejich společný život, chrání prostor vnitřního kláštera a podporuje dialog s Bohem.  Odloučenost od světa je nutným předpokladem pro mnišský život a podstatně patří k cisterciácké tradici. Bez dovolení představeného nesmí mniši opouštět klášter.  Stát se vysoce vnímavým k Božímu hlasu, znamená být - alespoň dočasně - vysoce zranitelným od jiných vlivů.  Proto je potřebná klauzura zahrnující celý životní prostor mnicha, aby mu totiž umožnila být i ve společenství mnichem, tedy výlučně mužem Božím. Proto mají do klauzury přístup jen ti, kdo jsou připraveni ctít a podporovat její účel a požadavky.  Zároveň je třeba vědět, že klauzura učedníků svatého Benedikta počítá s pěstováním pohostinosti.  Tedy v rámci kláštera-klauzury mohou přebývat i hosté za podmínky, že dodržují její pravidla a neruší mnichy.  Proto například nejsou vhodné návštěvy žen v mužských klášterech a naopak, či návštěvy malých dětí.  Láska bez pořádku je totiž nesmysl, stejně jako pořádek bez lásky je pouhým útlakem.

Dobrý či špatný život není navenek snadné určit.  V kalné vodě jsou vidět jen velké odpadky, zatímco v přečištěné vodě jsou vidět i zrnka prachu.  To, co je v mravně otrlém prostředí málo závadné, to je ve vytříbeném prostředí velkým zločinem.  Proto bude každý u Boha hodnocen podle toho, kolik pomoci se mu dostalo.  Klauzura tedy na druhou stranu je i velkým darem a člověk velmi zavazuje.

Komunita v kvetoucí převorské zahradě s Generálním opatemKaždý člověk je originál a tedy také Bůh připravil pro každého neopakovatelnou cestu.  Odhalování těchto Božích záměrů a kráčení po této cestě je největším možným dobrodružstvím v životě, je to duchovní dobrodružství, protože člověka přesahuje a zároveň je naplnitelné.  Klausura se tedy nesmí zneužívat, aby se stala překážkou tohoto duchovního dobrodružství ani místem úniku před úkoly, ke kterým mě Bůh volá.  K tomu pomáhá ctnost soudnosti obsažená v úloze představeného.  Všechno je totiž dovolené, ale ne všechno tomu kterému člověku prospívá.


 
© Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Klášter 137, 38273 Vyšší Brod, Czech Republic
© Design, redakční systém: Webdesignum 2009 - 2014