Po cisterciáckých Otcích sv. Robertovi, Alberichovi, Štěpánovi a Bernardovi se zde chceme zmínit i o méně známém, ale přesto význačném světci Cisterciáckého řádu sv. Aelredu z Rievaulx (česky: údolí řeky Rye, čti: Rivó). O jeho životě se dovídáme převážně ze spisů Waltra Daniela, který byl mnichem pod Aelredovým vedením a zároveň i jeho přítelem.

Sv. Aelred z Rievaulx se narodil r. 1109/1110 v Hexhamu (na hranicích mezi Anglií a Skotskem). Vychován byl u benediktinů v Durhamu. Pocházel z rodiny kněze - tehdy nebyl celibát povinný - a otec mu předurčil mnišský život v již zmíněném benediktinském opatství. Mladý Aelred však přišel ke dvoru skotského krále Davida I. (1124-1153) a rostl spolu s jeho synem Jindřichem a budoucím královým zetěm Waldefem.

Brzy získal Aelred na skotském dvoře důvěru a tak se mu dostalo postu „aeconomus“ a „dapifer summus“, což vlastně znamená správce paláce. Podle Walterova vyprávění to vypadá, že Aelred žil velmi světským ahýřivým životem. Přesto se v tomto mladém muži vzbudila hluboká touha po Bohu a intenzivním zbožném životě. Jistě tomu napomohla i jeho sestra, která se později stala reklúzou. V roce 1133/1134 ho král pověřil vedením poselstva k arcibiskupovi Thurstanovi z Yorku. A právě na této cestě poznal cisterciácký klášter Rievaulx v Yorkshire. Životem mnichů byl velmi nadšen ( v té době žilo v klášteře na 300 mnichů a do roku 1142 se jejich počet zvýšil na plných 650). Sotva 24-letý Aelred vyřídil svůj úkol a rychle se vrátil do RieLvaux, kde k překvapení svých průvodců hned zůstal jako mnich.

Již v noviciátě poznával mladý mnich spiritualitu sv. Bernarda, kterou mu zprostředkovávali opat Vilém - bývalý sekretář sv. Bernarda - a novicmistr Šimon z Clairvaux. Protože byl Aelred velmi schopný muž, svěřil mu brzy opat funkci ekonoma kláštera (sv. Aelred o tom ve svém díle „Speculum Caritas“/Zrcadlo lásky vtipně poznamenává, že sice přesídlil z královského dvora do kláštera, ale zaměstnání mu zůstalo stejné). Aelred se nebál ani té nejšpinavější práce, což potvrzuje příhoda, kdy nebylo dostatek nářadí k nakládání hnoje na vůz a ostatní mniši to odmítli dělat, ale Aelred se chopil práce holýma rukama. Pracoval často tvrdě a to i přes své chatrné zdraví.

V r. 1141 byl Aelred vyslán do Říma jako delegát Řádu kvůli otázce obsazení biskupství v Yorku. Při cestě, na krátké zastávce v Clairvaux, poznal osobně sv. Bernarda, který, vida jeho duchovní schopnosti, pověřil ho napsáním již zníněného spisu „Speculum Caritas“. Samotnému Aelredovi se z pokory do psaní nechtělo, ale na přísné a intenzivní Bernardovo naléhání poslechl.

Po svém návratu do Anglie byl krátký čas novicmistrem a potom opatem v nově založeném Revesby (1141/1143) než ho v r. 1147 povolali zpět jako opata mateřského kláštera Rievaulx. Během jeho 20-letého úřadování zažil klášter Rievaulx obrovský vzestup jak z personálního tak i z materiálního hlediska. Jeho životopisci říkají: „Všechno zdvojnásobil: mnichy a konvrše, pozemky, dary a nářádí. Ale řeholní kázeň a lásku ztrojnásobil“. Oproti tomu si ovšem velmi podlomil již beztak chatrné zdraví a tak díky tvrdému cisterciáckému životu, chladu a vlhku anglického podnebí začal trpět na revmatismus, bolesti žaludku, koliky a trápila ho neustálá bronchitida. Přesto všechno odcházel stále do vzdálené zahradní cely, kde přijímal mnichy k duchovním rozhovorům. Zemřel 12. ledna 1166/67 a svatořečen byl již r. 1191.

Z jeho asketických spisů, kromě „Speculum Caritatis“ (Zrcadlo lásky), budiž ještě jmenována meditace "De anima" (O duši) či „De Jesu puero duodeni“ (O dvanáctiletém Ježíši) z let 1153-57 a řehole pro reklúzy „De institutione inclusarum“ (O stavu inklúzů - tj. dobrovolně uzavřených) z let 1160-62 (dlouhý čas byla připisována sv. Anselmovi či Augustinovi, ale díky nálezům v různých cisterciáckých knihovnách na konci 19.stol. a počátkem 20.století se autorství vyjasnilo). V posledních letech svého života napsal „De spiritali amicitia“ (O duchovním přátelství), které bylo mnohokrát přeloženo. Na základě tohoto nejznámějšího Aelredova díla se často nepřesně vyvozuje, že přátelství je nezbytně nutné v duchovním životě. Ve skutečnosti v celém komplexu svého díla nám Aelred říká, že člověk na cestě k Bohu nevydrží bez útěch od Boha - a přátelství je jednou z útěch.... Mimoto Aelred sepsal dějepisný spis "Genealogia regum anglorum" z hlediska dějin spásy a různé životopisy svatých. V roce 1925 byla ještě objevena dávno zapomenutá opatova modlitba „Oratio pastoralis“ (Pastýřská modlitba). Kromě toho se ještě dochovalo na 200 sermonií (kázání). "Speculum caritatis" je teologicko-psychologické dílo o lásce jakožto duševní síle člověka a počátku dobrých a špatných tíhnutí. Toto dílo chce ukázat, jak je třeba tyto síly duše uspořádat, aby bylo možno požívat jako předmět lásky Boha. Také se zde obhajuje prostá a zduchovnělá architektura cisterciáků. Aelred měl pro vývoj mystické teologie velký význam. Díky svým dílům byl Aelred nazýván také "Bernardem severu" a ovlivnil duchovní život středověku daleko za hranicemi svého řádu.