Liturgie hodin (officium)
Povoláním a vstupem do řádu patříme zvláštním způsobem Bohu. Jsme určeni pro Jeho službu. Všechno, co pro tuto službu konáme (nejenom služba sama), má před Bohem cenu, protože to všechno směřuje k Jeho oslavení. Proto se tato služba nazývá bohoslužbou. Svatý Benedikt ji příznačně a trefně nazývá Opus Dei – Boží dílo, tj. to, co se koná pro Boha a kvůli Bohu.
Rituale Cisterciense o této bohoslužbě říká: „Opus Dei, quod singulis diebus… in ecclesiis et oratoriis nostris celebratur, duplex est: Missa et officium divinum“. Na spjatost mezi mší a oficiem poukazuje i fakt, že mešní modlitba – kolekta se opakuje v každé kanonické hodince (kromě primy a kompletáře). Svatý Benedikt ve své Řeholi myslí především na oficium – chórovou modlitbu. Žádný jiný ze zakladatelů řádů nekladl na tuto veřejnou liturgickou bohoslužbu takový důraz jako právě svatý Benedikt. Chórová modlitba a horlivost v ní je jedním z rozpoznávacích znaků povolání (kapitola 58) – „…zda je horlivý ve službě Boží.“
Řehole věnuje oficiu celkem 13 kapitol. Nihil operi Dei preponatur (ničemu se nesmí dávat přednost před službou Boží) – ani soukromé modlitbě, ani rozjímání, ani práci, ani studiu, pastorační činnosti, kázání, misiím, vyučování nebo čemukoliv jinému. Práce, kterou konáme v chóru, je nejvznešenější a nejsvětější, kterou mohou lidé na zemi konat, a je i nejúčinnější a nejprospěšnější. Oslava Boha je první a nejdůležitější povinností každého člověka.
Nestačí však, když tuto povinnost plní jednotlivý člověk svou soukromou modlitbou. Poměr Boha k člověku, Stvořitele ke stvoření, Krále králů k poddanému vyžaduje slavnostní společnou adoraci. Lidská společnost jako celek, anebo prostřednictvím svých zástupců, musí odvádět Bohu tribut – daň úcty, chvály a díků.
Tato společná, slavnostní, veřejná bohopocta byla ve všech dobách přinášena lidmi Bohu – především vyvoleným izraelským národem. Avšak až v Církvi Kristově dostává tato bohopocta svůj velkolepý ráz i nádherný rozkvět. A v našich klášteřích se tak děje především společnou chórovou modlitbou, jejímž předmětem a cílem je Bůh.
Tato modlitba byla vždy přirovnávána ke sborům andělů chválících Boha. Svatý Bernard praví, že se zde spojují nebe a země k jednomu účelu, totiž aby uctívali a chválili Boha.
Když ale chválíme Boží velikost, slávu a dobrotu, musí se to dít způsobem, jenž je hoden nejvyšší Bytosti. Lidské projevy jsou příliš nízké a nedostačující. Jediný Bůh může oslavit sám sebe způsobem, jenž je ho hoden – a podle svatého Augustina nás Bůh naučil, přikázal nám a nám předepsal tuto chválu, kterou se On sám chválí.
Proto v chórové modlitbě recitujeme žalmy – Boží slovo. Žaltář je vlastní a podstatnou částí této modlitby (oficia). Podle Řehole žádá svatý Benedikt, aby se celý žaltář odrecitoval v průběhu jednoho týdne. Svatí otcové říkali, že Bůh je původcem žalmů, a proto jsou víc než jen posvátnou poezií. Jejich obsahem je Kristus – v žalmech jsou jeho myšlenky, slova, city. Vzorem pro staré mnichy v modlení žalmu byl Kristus sám, jenž se je také modlil.
Kromě žalmů se při chórové modlitbě používají i jiné části Písma svatého, i když jen ve zlomcích. Jako doprovod pak i texty církevních otců – nejčastěji biblické komentáře.
Chórová modlitba je oficiální, veřejná (liturgická) modlitba řádu – Církve. Řeholní sliby nám ji ukládají za povinnost. Je to služba, kterou jsme Bohu dlužni a která z nás dělá jeho služebníky. Plnění této hlavní povinnosti našeho povolání a zasvěcení z nás činí pravé syny svatého Benedikta a skutečné cisterciáky. Tím, že Církev přijímá naše sliby, dostává i naše modlitba – naše oficium zvláštní posvěcení. Modlitba se koná z pověření Církve a jejím jménem a má liturgicko-oficiální charakter u všech, kteří ji konají na základě řádových statut schválených Církví, bez ohledu na to, jestli mají nebo nemají svěcení. Proto má stejnou hodnotu modlitba mnichů (laiků) i mnišek. Tak jako při chórové modlitbě neplatí nikde jinde slova Páně – „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Význam a hodnota chórové modlitby často nebývají pochopeny ze strany světského kléru – tam je důraz kladen na práci, pastoraci... avšak ne izraelští bojovníci dosáhli vítězství nad Amalečany, nýbrž síla Mojžíšovy modlitby, jeho zdvižené paže (srov. Ex 17,8-13).
Společná modlitba oficia stojí výše než privátní, soukromá modlitba breviáře. Důvodem zneuznání chórové modlitby je absence víry; duch a srdce nejsou proniknuty křesťanskými pravdami víry a je zneuznávána hodnota a povinnost modlitby vůbec.
Vzorem nám je středověk, kdy se všeobecně uznávala hodnota chórové modlitby. Jako příklad si uveďme následující příběh: „Vypráví se totiž, že flotila francouzského krále Filipa Augusta musela na své cestě do Svaté země v Messinské úžině čelit strašlivé bouři, takže již všichni ztratili naději na záchranu. Tehdy král po půlnoci vzbudil odvahu a důvěru svých lidí i námořníků tím, že jim připomněl ty, kteří se právě v tu chvíli za ně modlí v jejich vlasti. ,Je půlnoc, hodina, kdy mniši z Clairvaux vstávají k noční modlitbě. Tito zbožní mniši na nás nikdy nezapomínají; usmiřují Krista vůči nám, modlí se za nás a jejich prosby nás zachrání z nebezpečí.̕ Ještě než domluvil, bouře ustala, zuřivost vichřice polevila, měsíc a hvězdy vykoukly z mraků a moře se uklidnilo.“
Uznání významu a hodnoty modlitby mnichů bylo hlavním důvodem zakládání klášterů a pohřbívání zesnulých za jejich zdmi. Tím, že někdo obdaroval klášter dobry časnými (pozemky, peníze…), doufal v získání dober věčných pro sebe i pro zesnulé, za které se mniši modlili. Přijetím těchto darů vznikla pro mnichy svatá a trvalá povinnost pamatovat v modlitbách na dárce. V porušování těchto závazků a jiných závazků, plynoucích zejména z Řehole, byl spatřován důvod rabování a ničení klášterů.
Chórová modlitba má i jistý misijní účinek – a to zejména na návštěvníky, kteří se jí účastní tím, že poslouchají chórový zpěv žalmů.
A konečně chórová – společná modlitba mnichů či mnišek neprospívá jenom Církvi jako celku a světu, ale i konkrétnímu klášteru a konkrétnímu mnichu / mnišce, kteří se jí modlí.
Nihil operi dei praeponatur!
S uvážením a právem učinil svatý Benedikt Boží dílo – Opus Dei středobodem klášterního života svých žáků, aby jim tak dal pečeť – znamení vyvolení a posvětil celé jejich bytí i jejich činnost. Ono –tj. toto Boží dílo musí zůstat hlavním zaměstnáním těch, kteří stanuli pod Řeholí svatého Benedikta – patriarchy, neboť jejich dobro a bída závisí na zachovávání či nedodržování tohoto základního předpisu.
Svaté oficium je morkem, srdcem řádu, v němž pulzuje život. „Jako svatí Boží, mají i řády Jeho Církve každý z nich svou zvláštní misi – poslání v božském plánu spásy. Slavnostní bohoslužba byla a je životním úkolem benediktinského řádu a byla rovněž příčinou jeho vlastního rozvoje a rozšíření. Řád stojí a padá s chórovou modlitbou, jeho rozkvět je v rozkvětu liturgického života, jeho úpadek jde ruku v ruce s jejím úpadkem“ (St. Benedict Stimmen, 1895). Je pro to dostatek důkazů z dějin (zde poukazuje autor pojednání na svou současnost – konec 19. stol. a na rozkvět liturgického života v beuronské kongregaci).
Klášterní společenství je v jistém smyslu jako rodina. Jednota této rodiny se nejvíce projevuje v chóru, kde se nejvíce vytrácejí rozdíly a protiklady mezi jednotlivci (anebo naopak – nejvíce se tam odráží jejich nesoulad a nesoudržnost).
Jednotlivec je zde částí celku, jedním z jeho článků, částí komunity, je spoludědicem Kristova království, které má vidět ve všech ostatních. Naplňují se zde slova 132. žalmu – „Ecce quam bonum et quam jucundum habitare fratres in unum“ („Hle, jak je dobré a milé, když bratři přebývají v jednotě“).
Chórová modlitba spojuje zároveň všechny kláštery a také dnešní generace mnichů s předešlými generacemi až po Citeaux (Mater omnium) a dále až ke svatému Benediktovi – vytváří jakýsi modlitební řetěz, na nějž na nějž mohou navázat zase další generace.
Mnich tím, že oslavuje a zvelebuje Boží Majestát, zdokonaluje a posvěcuje i sám sebe – toto zdokonalování či úsilí o dokonalost je jeho povinností a úkolem. „Chórová modlitba je předním pomocným prostředkem pro božský pokrok, ochranou před duchem světa, cvičením v poslušnosti a přetékajícím pramenem nebeského osvícení a útěchy“ (Opat Wolter)“.
Kdo úmyslně zanedbává chór, ten se o toto vše okrádá. Kdo se však chórové modlitby nemůže účastnit z vážného důvodu, ten se může alespoň v duchu a v danou hodinu spojit úmyslem s těmi, kteří se v chóru modlí – a oni vždy pamatují na nepřítomné, jak to ustanovil svatý Benedikt (Divinum auxilium…).
Ve starší době platil v řádu předpis, že žádný novic nesmí složit sliby, dokud nezná celý žaltář zpaměti – ve Francii ještě v roce 1634.
První cisterciáci konali svou službu v chóru velice horlivě. Chválí je za to i Tomáš Kempenský v Následování Krista (1. kniha, kapitola 25). Věrná odevzdanost v chórové službě je pro všechny časy charakteristickým znakem našeho řádu.
Nepořádky v chórové modlitbě vždy napravovala generální kapitola svými nařízeními a předpisy. Úpadek chórové modlitby a mnohdy její úplné přerušení měly svůj důvod v nemocech a válkách, které vylidňovaly kláštery. Ve Francii byl velkým problémem systém komendatárních opatů. Byly i jiné důvody, například špatný stav kostelů. V Německu a Rakousku bylo málo členů v klášterech, neboť mniši se věnovali duchovní správě. Největší ránu však zdejším klášterům zasadil Josef II. Až v 2. polovině 19. stol. došlo k obnově a obrodě.
Zásady
Opatské kostely našeho řádu byly stavěny tak, že chórové lavice stály uprostřed, což též vyjadřovalo fakt, že chórová modlitba je středobodem života mnicha a jeho hlavním zaměstnáním.
– přesnost a dochvilnost – první předpoklad. Svatý Benedikt dal opatovi za úkol dávat znamení k bohoslužbám (RB, kap. 47). V našem řádu to byla vždy úloha sakristiána. Za nedochvilnost a neúčast na chórové modlitbě se udělovaly přísné tresty, což dokládá, že chvála Boží byla vždy pokládána za první a nejdůležitější zaměstnání mnicha.
– dodržování pravidel a předepsaných ceremonií. Naši otcové dávali na tento bod mimořádný důraz, o čemž svědčí detailní rozpracování zvyklostí (liturgie) v chóru (Liber usuum, Rituale). Tyto ceremonie měly kromě jiného oživit chórovou modlitbu, měly pomáhat při udržování pozornosti a podporovat adoraci Boha.
– mnich-cisterciák se má chórové modlitby vždy účastnit v chórovém oděvu (kukula, kappa).
– v době, kdy se v chóru recituje, resp. zpívá oficium, je zakázáno modlit se toto oficium soukromě (myslí se v chóru) anebo se modlit cokoliv jiného (např. růženec).
Rovněž se nesmí spojovat oficium s něčím, co k němu nepatří. Je rovněž zakázáno sloužit mši svatou v kostele, když se tam právě koná chórová modlitba. V našem řádu platilo pravidlo, že se privátní mše sloužily v dobách mezi hodinkami. Sloužit mši v době konání chórové modlitby je možné jenom v mimořádných případech a s povolením opata.
– v době konání chórové modlitby se ani v kostele ani v jeho okolí (pokud je to v moci mnichů) nesmí konat žádná činnost, která by chórovou modlitbu rušila. Ani návštěvníci či zvědaví turisté nesmějí rušit – měli by být vpuštěni do kostela, jenom když zachovají naprosté mlčení a klid.
I když někdy není možné zabránit vnějšímu rušení, naše srdce a ducha bychom měli mít vždy ve své moci a chránit je od všech rušivých vlivů. Tam je každý svým pánem a mistrem a je za sebe zodpovědný. Bude rovněž volán k odpovědnosti za vše, co v chóru koná a čím se vnitřně rozptyluje.
Článek „Wichtigkeit des Chorgebetes" (Důležitost chórové modlitby) od P. Gregora Müllera, O.Cist., který byl publikován v cisterciáckém časopisu "Zisterzienserchronik" (8. Jahrgang, 1896), pěkně shrnuje toto téma. Níže následuje výtah z něj, pořízený jedním z našich bratří.
