Mnišská komunita

Místo samoty v životě

Každý z nás bude jednou muset sám projít branou smrti, bez doprovodu.  Samotný člověk pak také stane před soudem Božím.  Tomu se nelze vyhnout, i když by to mnozí tak rádi.  Jiní lidé by zase chtěli co nejdříve zemřít a dojít blaženosti, ale bojí se smrti a s Božím soudem počítat nechtějí.  Tato naprostá nahota na konci života je i podkladem pro existenci mnišství.  Mnich totiž přijímá za svůj život, kdy bude sám jako v hodině smrti, kdy bude už v průběhu tohoto života stát nahý před Bohem.   Úplná samota je vlastně nemožná.  Bůh člověka stvořil jako tvora společenského, který touží žít ve vztazích, který touží milovat a být milován. Na druhé straně každý z lidí má různě velkou potřebu soukromí a samoty.  V ní člověk nachází sama sebe a často i obnovuje.  Tato samota ale není naprostá - uchylujeme se do ústraní a jsme dočasně zbaveni přítomnosti lidí, případně zvířat. Ale svět duchů je nám přítomen neustále.  To znamená, že Bůh je nám stále nablízku, a my jen právě v té samotě lze schopni rozpoznat a přijmout.  Je nutno podotknout, že v naší blízkosti jsou nicméně i duchové, kteří jsou v roztržce s Bohem a snaží se nás k tomu také strhnout.  Jinými slovy okolo nás je neustále mnoho duchů, ale jen jeden je Duch Boží.  K tomu, abychom toto rozeznali a využili, se musíme dosti snažit, aby tak naše samota byla plodná a občerstvující.  To bude tehdy, když navážeme či obnovíme a utužíme vztah s Božím duchem - pak se nám dostane pokoje a útěch, které jinak u lidí nenajdeme.  Jen z Boha lze totiž čerpat posilu neomezeně, protože Bůh je nekonečný, zatímco pokud se pověsíme na lidi kolem nás, tak je jednou vyčerpáme a sami budeme také nenaplnění a nespokojení.  Zbývá dodat, že existuje samota neplodná, kdy jde o opuštěnost a frustraci a člověk se užírá - protože nevidí, že by byl milován.  Tak tomu bývá, když buduje své vztahy jen pod vlivem a vůči duchům, kteří nejsou od Boha.  Díky takovému přístupu k sobě a k Bohu existuje samota, která je naprostá a která pak trvá navěky.  Říká se jí peklo.  Člověk je sice mezi jinými tvory, ale cítí se strašně sám a k ničemu.  Totální samota je tedy špatná.

K plodné samotě bývá ovšem dlouhá cesta.  Člověk k ní musí dozrát, poznat a vycvičit sám sebe, očistit se a obnovit vnitřní jednotu. To je celoživotní úkol.  Na začátku této cesty k Bohu je horlivost, na konci patření na Boha.  Pokud člověk nehodlá kráčet po své cestě moudře a využívat Boží pomoc, tak se z něho stane místo poustevníka, mnicha jeho opak: samotář, mrzout a sobec.  Jako pomoc dal Kristus svým následovníkům na takovou cestu k Němu Církev.  Církev není cíl, ale pomocnice a prostřednice.  Člověk, který nechce využít její pomoci, je pošetilý, a velmi riskuje, že k Bohu nikdy nedojde.  Pro mnicha je tedy nejjistější cestou k Bohu život v mnišské komunitě.  V ní jeden druhého obrušuje k Boží podobě jako kámen do stavby nebeského Jeruzaléma.  Jen opracované kameny totiž sednou na své místo do Boží stavby.

Společný život

Láska je základním zákonem Církve. Proto mají členové Cisterciáckého řádu obzvláště usilovat o růst v lásce k Bohu a bližnímu a posuzovat vše ve světle této lásky. Jako Kristovi učedníci ohlašují mniši světu radostnou zvěst oné naplňující lásky, kterou se nechávají zcela přetvářet. Jsou zavázáni vydávat o této lásce před světem svědectví. Znamením této lásky, kterou Ježíš Kristus sděluje v evangeliu a ve svátostech, je bratrská láska, jež je zcela nesena duchem víry a zároveň je lidská.

Soudobé církevní právo uvádí jako evangelní ctností, v nichž mají vynikat v Církvi řeholníci, klasicky chudobu (nelpění na věcech a lidech), čistotu (duše) a poslušnost (Duchu svatému) také neméně důležitý bratrský život.  Svým bratrským společenstvím totiž řeholníci ukazují reálnost všeobsáhlého smíření v Kristu.  Mimo toto bratrské společenství charakterizuje klášterní život ještě "correctio fraterna/paterna" - tedy bratrské či otcovské korigování života.  Místo klášterů v Církvi tedy nespočívá jen v praktikování ctnostného života osobně, ale také má klášter být takovou Církví v malém, a tak má být mlčky bez přestávky podnětem a jiskrou pro ostatní křesťany.  Takové společenství je zčásti plodem našeho snažení o svornost, ale také plodem Boží pomoci plynoucí ze zalíbení v tomto díle. Bůh sám je uvnitř společenství, a proto jej dobré společenství jeho věrných spolu s Kristem v čele nesmírně oslavuje a velebí.

Dnes je ve všech klášterech v Evropě nouzový stav.  Výjimky v nemnoha klášterch k lepšímu jsou možné jen díky dorostu zdaleka, často z celého světa.  Dnes mladí lidé sami do kláštera nevstupují.  Je třeba je k tomu vychovat.  Přesto tomu má ve všech klášterech vládnout duch věrnosti řeholi a ideálům, který umožní pružně vracet k původním ideálům a obyčejům, jakmile se jen v něčem situace zlepší.  Jde tedy o to nezamrznout v těžkých situacích, ale využívat všechny oprávněné možnosti a z mála vyzískat co nejvíce.  Právě dnešním řeholníkům je více než kdy v historii uložen úkol co nejefektivněji hospodařit se svěřenými hřivnami a svůj čas neproplakat či neprolelkovat.

Společenství nelze idealizovat, protože ono není cílem, nýbrž jen prostředkem a pomocníkem.  V poslední době se někdy projevuje výstřelek kladoucí bratskou lásku na první místo.  Bratrská láska je však jen jedním z projevů jediné skutečné lásky Boha.  Na prvním místě mnišského života je tedy vztah k Bohu a Boží láska (charitas) a z ní plyne odpovídající láska ke všemu stvoření.  K takovému milování Boha má ostatně dospět každý křesťan, tedy například i manžel.  Cílem tohoto života na zemi je naučit se milovat a jen cesty a prostředky jsou rozdílné, jak jej Bůh pro každého originálně připravil.  

Evangelium od nás žádá, abychom byli jako děti, a apoštol Pavel nás nabádá, abychom jednali už ne jako dítě, ale jako muž.  Jak tomu máme rozumět?  Vůči Bohu máme být otevření jako děti, máme se o něj opírat, ale vůči svým bližním máme být jako dospělí, o které se naopak oni mohou opřít.  Klášter je tedy určen k tomu, aby co nejvíce omezoval nebezpečí stát se samorostem a starým mládencem a na druhou stranu aby jak umožnil člověku rozvinout své schopnosti a snahu tak i zajistil bezpečnější prostředí pro duchovní život a pokroky v něm.  Jak ta preventivní tak i podpůrná funkce neznamená nic jiného než člověka vést co nejpříměji a nejjistěji k plné odevzdanosti Kristu a podle Jeho vzoru schopnosti dokonale milovat.

Klausura

Klauzura mnichů umožňuje jejich společný život, chrání prostor vnitřního kláštera a podporuje dialog s Bohem.  Odloučenost od světa je nutným předpokladem pro mnišský život a podstatně patří k cisterciácké tradici. Bez dovolení představeného nesmí mniši opouštět klášter.  Stát se vysoce vnímavým k Božímu hlasu, znamená být - alespoň dočasně - vysoce zranitelným od jiných vlivů.  Proto je potřebná klauzura zahrnující celý životní prostor mnicha, aby mu totiž umožnila být i ve společenství mnichem, tedy výlučně mužem Božím. Proto mají do klauzury přístup jen ti, kdo jsou připraveni ctít a podporovat její účel a požadavky.  Zároveň je třeba vědět, že klauzura učedníků svatého Benedikta počítá s pěstováním pohostinosti.  Tedy v rámci kláštera-klauzury mohou přebývat i hosté za podmínky, že dodržují její pravidla a neruší mnichy.  Proto například nejsou vhodné návštěvy žen v mužských klášterech a naopak, či návštěvy malých dětí.  Láska bez pořádku je totiž nesmysl, stejně jako pořádek bez lásky je pouhým útlakem.

Dobrý či špatný život není navenek snadné určit.  V kalné vodě jsou vidět jen velké odpadky, zatímco v přečištěné vodě jsou vidět i zrnka prachu.  To, co je v mravně otrlém prostředí málo závadné, to je ve vytříbeném prostředí velkým zločinem.  Proto bude každý u Boha hodnocen podle toho, kolik pomoci se mu dostalo.  Klauzura tedy na druhou stranu je i velkým darem a člověk velmi zavazuje.

Každý člověk je originál a tedy také Bůh připravil pro každého neopakovatelnou cestu.  Odhalování těchto Božích záměrů a kráčení po této cestě je největším možným dobrodružstvím v životě, je to duchovní dobrodružství, protože člověka přesahuje a zároveň je naplnitelné.  Klausura se tedy nesmí zneužívat, aby se stala překážkou tohoto duchovního dobrodružství ani místem úniku před úkoly, ke kterým mě Bůh volá.  K tomu pomáhá ctnost soudnosti obsažená v úloze představeného.  Všechno je totiž dovolené, ale ne všechno tomu kterému člověku prospívá.