Mučedník Eucharistie - Ctihodný Dominik Zavřel, O.Cist. (1725-1799)

Ctihodný Dominik Zavřel, O.Cist. (1725-1799)

Cisterciácký mučedník Eucharistie.

Papež František 26. května 2020 schválil a potvrdil dekret o mučednictví pro „ctihodné“ Simona Cadrona a druhy, včetně P. Dominika Zavřela O.Cist. Jako první český blahořečený cisterciácký mnich, má tento mučedník eucharistie velký význam nejen pro náš klášter a řád, ale i naši zemi. Datum samotného obřadu blahořečení by mělo být oznámeno do května roku 2021.

Život a osobnost P. Dominika Zavřela O.Cist

V obci Chodov u Prahy, v pražské arcidiecézi se v květnu roku 1725 narodil manželům Janu a Zuzaně syn Jan Zavřel. Byl pokřtěn 10. května téhož roku ve farním kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři farářem Jindřichem Františkem Kohoutem.[1] Jako kmotři jsou uvedeni Jan Ludvík ze Šeberova a Jan Šterl, syn purkrabího Jana Šterla staršího z Chodova a jako svědek je uvedena paní Kateřina, manželka Ondřeje Kolínského rovněž z Chodova.[2] Tehdejší Chodov byl obcí v Českém království, kde vládl král Karel II. (VI.) Habsburský (1711-1740). Na Petrově stolci v Římě panoval dominikánský papež Benedikt XIII. (1724–1730) a pražskou arcidiecézi spravoval velmi horlivý a podnikavý arcibiskup František Ferdinand hrabě Khünburg (1713-1731). Právě za jeho vlády mj. došlo k blahořečení (1721) a později i k svatořečení (1729) Jana Nepomuckého. Zavřelovi byli poddanými staroměstských benediktinů od sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, kterým chodovské panství patřilo v letech 1676-1728[3] a Janův otec tam byl šafářem. Zavřelovi měli kromě syna Jana ještě starší dceru Rosalin, která byla pokřtěna 1. září roku 1723. Kde Zavřelovi pobývali pro r. 1728, když benediktini chodovské panství prodali, není zatím úplně jasné.

Historický obrázek tvrze	Tvrz v Chodově dnes	Kostel - Hostivař

Další zprávu o Janovi Zavřelovi máme až z Litoměřic: v roce 1745 Jan Zavřel mladší přicestoval do z Klatov do Litoměřic, kde byl v dominikánském klášteře sv. Michala přijat do noviciátu za Českou dominikánskou provincii, jako syn plzeňského konventu sv. Markéty,[4] panny a mučednice, a dostal jméno Chrysostom.[5] Česká provincie v té době prožívala poslední roky svého mimořádného rozmachu. Ráda se v té době také nazývala „trojjedinou“: zahrnovala 27 mužských klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, čítala více než 700 bratří, její členové působili tehdy v mnoha odvětvích duchovenské a učitelské služby, a to i v různých evropských městech, později i na misií v Mezopotámii a Indii. Litoměřický klášter byl skutečně formačním, vzorným, observantním klášterem s poměrně dlouhou tradicí od r. 1654, nesl čestný titul Ferdinandův noviciát, na památku římského císaře a českého krále (1619-1637) Ferdinanda II. Habsburského, který na jeho vznik významně přispěl. Pobývalo v něm v té době kolem 30-ti bratří. 

Kdo byli Chryzostomovými prvními formátory, učiteli a představenými v litoměřickém noviciátu? Byl to především otec Dominik Stoltz (1703-1773), původem z Děčína, , v tu dobu už zkušený novicmistr (1734-1746), pozdější převor v Olomouci, Ústí nad Labem a v Litoměřicích. Novicmistrování převzal po nejslavnějším českém novicmistrovi, otci Konrádovi Brockhauserovi (1685-1759), šlechtici, původem z Vestfálska, který o vzorném vedení noviců vydal i známou knihu Idea novitii religiosi, která byla poprvé vydána v r. 1728 a opět v roce 1898 v edici Bibliotheca Fratrum Praedicatorum ascetica antiqua. Dále to byl litoměřický převor (1744-1746), otec Cyril Riga (1689-1758),[6] jedna z nejvýraznějších osobností České dominikánské provincie vůbec. Již tehdy byl velmi známým brněnským kazatelem a spisovatelem, bývalý vídeňský převor a regent studia, universitní profesor, magistr posvátné teologie a budoucí teolog římské Casanateské knihovny. V té době měl za sebou mj. i ostrý spor s císařem Karlem VI., kterému se jeho adventní 21. prosince 1734 kázání zdála až příliš ostrá.[7]

Po ročním noviciátu složil bratr Chryzostom 14. srpna 1746 slavné sliby, jak bylo běžnou praxí ve většině řeholních řádů. Českým provinciálem byl tehdy (1744-1748) otec Godfríd Rollenpatz (1688-1765), původem ze Šumperka, bývalý litoměřický převor a generálním magistrem řádu (1725–1747), kterému se sliby skládají, byl Španěl, Tomáš Ripoll (1652-1747), sídlící v Římě v klášteře Santa Maria sopra Minerva. Mezi léty 1748-1750 můžeme předpokládat jejich kněžské svěcení.[8]

Další zprávu o bratru Chrysostomovi máme až z r. 1752, kdy je již jako kněz uváděn coby student 5. ročníku teologie v Praze, v konventu sv. Jiljí a zároveň i jako katecheta. Nejspíše někdy v těchto letech i složil příslušné zkoušky a byl promován lektorem posvátném teologie, což je titul, který ho opravňoval k výuce na vyšších dominikánských školách. V roce 1755 je uváděn v provinčních katalozích jako český, přesněji kazatel “moravského jazyka” v Olomouci v klášteře sv. Michala. Dále byl v r. 1760 vyslán do Plzně a o rok později je uváděn opět v Litoměřicích, opět v noviciátním domě, a to jako lektor teologie. To je také poslední záznam, který o něm zatím máme na území České dominikánské provincie a můžeme se domnívat, že právě v 60-tých letech 18. století začala jeho další pouť za jeho řeholním povoláním.

Z deníku českého provinciála Ignáce Světeckého víme,[9] že otec Chrysostom nejprve pobýval na území Benátské republiky, přímo v Benátkách, nejspíše v klášteře Nejsvětějšího Růžence řečeném delle Zattere, náležející reformní dominikánské Kongregace bl. Jakuba Salomoni (1662-1812)[10] a později v Ceseně, na území Papežského státu, v klášteře sv. Petra Mučedníka, kde bylo i formální studium a v Římě u sv. Sabiny, klášterech reformní dominikánské Kongregace sv. Sabiny (1661/1696-1726, 1731-1812).[11] V žádném z nich ale nezůstal. V r. 1776 obdržel indult od papeže Pia VI. a přestoupil do cisterciáckého řádu trapistické reformy v Casamari.[12] Jak sám později uváděl, stále slyšel vnitřní hlas, aby se Bohu zasvětil na nějakém více uzavřeném místě. Nezdá se proto, že nebyl spokojen s řeholní kázní, pobýval téměř vždy ve zcela vzorných a reformovaných klášterech, všechny byly ale spojeny s intenzivním apoštolátem, misijní a učitelskou činností.

Opatství Casamari je velmi starobylý, původně benediktinský klášter na území tehdejšího Papežského státu, v dnešní provincii Lazio, poblíž města Frosinone a Veletri, tedy na jihovýchod od Říma. Byl založen na začátku 11. století. Klement XI. v r. 1717 svěřil klášter reformním cisterciákům trapistického směru z důvodu nedostatku mnichů. Casamari se pak brzo stalo vyhlášeným centrem duchovního života a přicházelo tam mnoho obrácených hříšníků, aby se stali kajícími mnichy.

Opat Ballandani, přijal v létě r. 1776 otce Chysostoma Zavřela: 5. června ho oblékl do nového hábitu a dal mu jméno „Dominik“. 6. června příštího roku pak otec Dominik složil slavné sliby a brzo stal opatovým teologickým poradcem, převorem a novicmistrem. Když opat Ballandani v r. 1788 zemřel, tehdy již končila velká vlna omezení a rušení klášterů v Toskánsku a dalších Habsburských území, otec Zavřel stál v čele kláštera jako převor. Novým opatem se stal neapolský kníže, otec Romulad Pirelli (1755-1822).

Kdo Dominika Zavřela osobně znali, dosvědčili, že byl menší, dobře urostlé postavy, měl veliký dar jednání s lidmi, urovnával všechny spory a neshody, vynikal pokorou, znalostmi teologie a duchovního života. Chodil s hůlkou, kterou ale při mši po proměňování odkládal a jako by zapomínal na své obtíže. Jeho mše, kterou denně celebroval, prý trvala poměrně déle, než bylo běžné. Velmi dbal na mlčení a pečlivě slavenou liturgii podle zásad sv. Benedikta a Bernarda. Zvláště u záleželo na pozvolném zpěvu žalmů, o kterém říkal: Adagio! Modleme zvolna, pomalu, z lásky k Bohu. Bůh si naši pozornost přece zaslouží! Měl také velkou lásku ke svatým Jménům Ježíše a Marie, které často s úctou vyslovoval, a i v psaném textu zdobil. Začátkem května r. 1799 sepsal teologický rozbor ohledně možného zavedení časných slibů mezi cisterciácké trapisty po vzoru jezuitů, jak to připouštěl i Pius VI. Otec Dominik tento návrh rozhodně odmítá, mj. jako zcela odporující řeholi sv. Benedikta.

V roce 1799 kdy celá Itálie byla již dva roky pod francouzskou revoluční okupací, se  ocitla v sevření: na severu Itálie nezadržitelně postupovala armáda spojenců vedená ruským maršálem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem (1729-1800) a z jihu Francouze svírala dobrovolnická armáda „sandefistů“. Středozemní moře hlídala anglická flotila a těm všem ještě pomáhaly zbytky neapolské armády a různí italští povstalci a zbojníci, usilující o návrat monarchie.

Stoupající agresivita Francouzů v bezvýchodné situaci měla za následek masakry jako např. 600 zavražděných civilistů 12. května, o slavnosti Letnic v městečku Isola del Liri. Část vojska, kterému veleli generálové Watrin a Olivier, se vydalo do Casamari. Opat Pirelli a většina mnichů uprchla. Zbylo zde 7 řeholníků s převorem Simeonem Cardonem, mezi nimi i Dominik Zavřel, který už dříve na svou funkci převora rezignoval pro špatné zdraví. Francouzi je zastihli v době kompletáře kolem 20 hodiny. Mniši jim poskytli jídlo a pití, jak bylo obecně zvykem. Postupně se ale nálada vojáků začala vyostřovat, opili se, rozbili sudy s vínem a olivovým olejem. Marně hledali peníze a hlavně opata, kterého chtěli zabít, jako osobu oblíbenou u Neapolského královského dvora a odpůrce revoluce. Nakonec začali ničit chrámové vybavení. Na hlavním oltáři otevřeli i svatostánek, vzali ciborium a rozsypali konsekrované hostie po zemi. Tehdy tam přišel právě otec Dominik Zavřel a s pomocí místního kněze dona Bernardina Cianchetti posbírali hostie do mosazného kalicha a uložil je do svatostánku v sakristii. Hluk přivolal jednoho francouzského důstojníka, který tasil šavli a mnichů se zastal. Předal kalich řeholníkům a ti ho zanesli do kaple ošetřovny v prvním patře. Mezitím tam ale přišel jiný voják, který hostie opět rozsypal a kalich odnesl. Za krátko dorazil do této kaple bratr Dosideo z Pofi a zastihl tam také i otce Dominika Zavřela, který začal hostie opět sbírat, tentokrát už jen do korporálu. Dosideo mu také ukazoval kde jsou další rozsypané hostie. Dominik Zavřel plakal nad takovou bezbožností a spolu pak v kapli adorovali. Přidal se k nim i chórový mnich Albertino Maisonade z Bordeaux. Za chvíli tam za nimi přišli opět francouzští vojáci. Ptali se, kde mají peníze a všechny je prohledali. Nic nenašli. To je rozzuřilo, bratra Albertina zabili dvěma ranami šavle do hlavy, těžce zranili bratra Dosidea a nakonec dvěma ranami šavlí do hlavy zabili otce Dominika Zavřela. Zemřel se svou obvyklou modlitbou: Ježíši, Maria! Všem pak zuli a odnesli i boty. Toho večera zabili i další čtyři mnichy: převora a celeráře Simeona Cardona, mučili ho sekerou, šavlí a bajonetem, zemřel druhý den; postřelili a šavlí dobili obláta Maturina Pitriho, syna královského zahradníka z Fontainbleu, původně také francouzského revolučního vojáka a zranili i konvrše Modesta Maria Burgena, původně ze Sept Font a Zosima Brambata z Milána. Ten žil ještě tři dny. Pozdě v noci 13. května dorazil s několika vojáky i generál Paul baron Thiébault (1769-1846), který ještě zastihl převora Cardona naživu. Byl zděšen a otřesen řáděním vojáků a poskytl mu svého vojenského lékaře. Později o to vydal tiskem i svoje svědectví. Pokoušel se rovněž viníky vypátrat, ale marně. 16. května roku 1799 byli pak všichni důstojně pohřbeni v samostatných označených hrobech na klášterním hřbitově. Lidé z okolí začali jejich hroby okamžitě navštěvovat a následovalo opravdu velké množství doložených zázraků, zvláště uzdravení z nemocí. [13]

Když se vrátil i opat Romuald Pirelli, stala se zvláštní událost, které ještě dosud nebyla jednoznačně objasněna. Po krátké době opat rozhodl, že příval poutníků a výkřiky na hřbitově, které provázeli různá uzdravení, jsou natolik rušivé, že při slavnostním obřadu zemřelým mučedníkům z moci slibu poslušnosti zakázal další zázraky konat. Tento zákaz byl pak opět slavnostně odvolán až v říjnu roku 1933 opatem Angelo Sevastanem, který také předložil formálně generální kapitule cisterciáckého řádu žádost o zahájení kanonického procesu blahořečení. Mezitím však, na žádost komunity, předložil apoštolský komisař a kamaldulský mnich Arcangelo Martini, papeži Piovi IX. roku 1847 žádost o povolení exhumace ostatků, která byla schválena a 20. srpna 1859 pak byly ostatky po jejich kanonickém ohledání přeneseny do opatského kostela. Za opata Nivarda Buttarazziho, pak byly znovu kanonicky ohledány a přeneseny 8. ledna 1951 do mramorového sarkofágu v pravé lodi chrámu, kde jsou dodnes. Dne 27. června 2013 pak generální postulátor cisterciáků otec Pierdomenico Volpi, požádal místního biskupa Mons. Ambrože Spreafico o nihil obstat pro zavedení řádné kauzy šesti mnichů mučedníků a 6. prosince 2014 pak oficiálně začala diecézní fáze informativního procesu, čímž oněm šesti mučedníkům začal příslušet titul „Služebníci Boží“. Po 12-ti zasedání bylo šetření zdárně ukončeno 25. února 2016 a kauza byla postoupena Kongregaci pro svatořečení v Římě. Papež František pak 26. května 2020 schválil a potvrdil dekret o mučednictví pro nyní už „ctihodné“ Simona Cadrona a druhy. Datum samotného obřadu blahořečení by mělo být oznámeno do května roku 2021.

Úcta k těmto mučedníkům však byla od jejich smrti téměř nepřetržitá, o čemž svědčí i dominikánský arcibiskup a komisař římské inkvizice Mons. Tomáš Maria Granello OP (1897 -1911), který již r. 1901 složil ke každému z nich zvláštní modlitby, jak je najdeme v současném Positio super martirio, neboli oficiálním závěrečném spise procesu blahořečení. Je mezi nimi i velmi pěkná modlitba k otci Dominikovi Zavřelovi, kterou zde z italštiny překládáme:

Náš slavný spolubratře, otče Dominiku! Dostal jsi krásný úděl prolít krev, když jsi s planoucí vírou potřikrát chránil nejsvětější eucharistické způsoby před nečistou rukou proradných znesvětitelů Svátosti Lásky. Vypros mi na Boží dobrotě, které jsi sloužil s takovou horlivostí milost, o kterou tě prosím z celého svého srdce. Vyplň mou touhu, je-li v souladu s vůlí Páně, abych mohl tak jako ty, po celý život věrně následovat božský Příklad a odevzdat svou duši v Boží milosti. Amen.

Fr. Efrem Jindráček, OP

[1] Dnes je Chodov součástí Prahy 11 a od r. 1989 samostatnou farností s kostelem sv. Františka z Assisi.

[2] Archiv Hlavního Města Prahy: HOS N4O4Z4 • 1715-1736 http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=F42BD3DBB4554AD2930BA498AEB83960&scan=18#scan18

[3] Srov. Bartoň, Jiří: Chodovská tvrz: k historii Prahy 11. Praha: Kreace 1996.

[4] Afiliace neboli „synovství“ k různým konventům se řeholníkům přidělovalo na základě aktuální situace v provincii.

[5] Hortus Plantationum. Státní oblastní archiv Litoměřice, fond 754, Dominikáni inv. č. 17, karton 4. Srov. Zouhar, Jakub: Der Dominikanerkonvent St. Michael in Leitmeritz und seine Beziehung zum städtischen adligen Milieu in der Frühen Neuzeit, in: Jiří M. Havlík – Jarmila Hlaváčková – Karl Kollermann (Hgg.): Orden und Stadt, Orden und ihre Wohltäter. Monastica Historia, Band 4, Diözesanarchiv St. Pölten - Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., St. Pölten – Praha 2019, ss. 246-269.

[6] Cfr. Zouhar, Jakub: Cyrill Riga O.P. (1689-1758). The Life and the Work of a European Preacher in the Age of Reason. Angelicum University Press, Roma 2015; Id.: Cyril Riga OP (1689–1758): zapomenutý brněnský kazatel, Brno v minulosti a dnes. 29 (2016), ss. 137-156.

[7][7] Srov. Maroszová, Jana: Slunce spravedlnosti / Sonne der Gerechtigkeit. Kázání Cyrila Rigy OP (21. prosince 1734) / Eine Predigt von Cyrill Riga OP (21. Dezember 1734). Pavel Mervart 2018.

[8] Tato událost se po celá staletí v dominikánském řádu nepovažovala za nikterak zvlášť důležitou, takže ji v řádových pramenech prakticky nenalezneme a spíše bývá uváděna v biskupských registrech a právních soupisech.

[19] Srov. Zouhar, Jakub – Polehla, Petr (ed.): The Itinerarium Romanum of Ignatius Swieteczky O.P. A Critical Edition and Translation of a Travel Diary of 1777 v tisku.

[10] Srov. Mancini, Massimo: Lana alle carni: la riforma domenicana a Venezia nel Sei-Settecento. Bologna: ESD, 2010.

[11] Cfr. Berthier, Joachim-Joseph: Le couvent de Sainte-Sabine à Rome. Roma 1912.

[12] Toto hnutí uvnitř cisterciáckého řádu se zformovalo kolem roku 1664 v opatství La Trappe ve Francii pod vedením otce Armanda de Rancé (1626–1700). K úplnému oddělení a vzniku samostatného řádu „cistrciáků přísnější observance“ neboli trapistů, toto hnutí dospělo až za pontifikátu papeže Lva XIII. r. 1892, kdy cisterciácký řád vedl vyšebrodský generální opat Leopold Vackář (1891-1900).

[13] 6.2. 1800 (Giuseppe Viti z Veroli), 17.3. 1800 (Nicola Villa Ferraro z Castelluccia), 12.1. 1801 (Lucilio Pucelli ze Segni), 12.1. 1801 (Catarina, žena Giacoma Filippa Boccardelliho ze Segni), 10.2. 1801 (Maria Teresa, žena Paola Totiho ze Segni), 19.9. 1801 (kapucín, P. Gaudenzio ze Segni), atd. atd.